Karlštejn a Bubovické vodopády

Jak popsat tento výlet. Asi nejsprávnější by bylo rčení „Všechno je jinak“. Tak pěkně popořádku. Ája nám naplánovala výlet. Krásný výlet vláčkem směr Kokořín a pískovcové skály neboli Pokličky. Moc jsme se všechny, tedy panička, Ája, Angie a Lilly, těšily. Opravdu moc.

Zádrhel číslo jedna byl, že jsme se špatně podívaly, kdy nám jede tramvaj a tudíž jsme na Hlavní nádraží dorazily ufuněné minutu před odjezdem vlaku. Žádný další přímý spoj už nejel a přestupovat se nám moc nechtělo, neboť by to trvalo o mnoho déle a bylo by to komplikované s návratem. No nevadí, řekly si panička s Ájou, a rychle se přeorientovaly na zcela jiný výlet stylem: Jaký že vlak odjíždí jako první? Ejhle, směr Beroun. Zakoupily jsem tedy lístky a jely na Karlštejn. Nevadí, pomyslely jsme si my, chlupaté sheltií členky naší výpravy, nám je přeci jedno, kde budeme výletovat, hlavně, že se proběhneme.

Chyba na chybu

S důvěrou jsme nasedly do vlaku a začaly se těšit na procházku lesy kolem Karlštejna. Ve vlaku obě paničky v rychlosti naplánovaly trasu z Karlštejna přes Bubovické vodopády do Svatého Jana s koncem v Berouně, odkud jsme se měly vrátit vláčkem zpět do Prahy. Celé to vypadalo slibně, vláček jel a jel, projel Smíchovské nádraží a náhle zastavil pod Barrandovským mostem. Znovu jsme si všechny čtyři řekly „Nevadí“, asi se čeká až projede nějaký další vlak a hned budeme pokračovat. A tady nastala druhá chyba. Pan strojvedoucí totiž projel návěstidlo a tak jsme celou trať pěkně zašpuntovaly. Nemohlo se jet dál, protože se to celé muselo prošetřit. Tak jsme tam strávily více jak hodinu, než nám přistavili další vlak a hasiči všem cestujícím pomohli přestoupit.

No a teď už to vezmu jen heslovitě

po vstávání v 6 hodin ráno jsme byly už!!! těsně před polednem na Karlštejně
Karlštejn je krásný, ale musely jsme být na vodítku, takže pro nás, temperamentní sheltie, nic moc
za městečkem nás konečně čekaly vytoužené lesy a probíhačky
nejvíc se nám líbily bahnité tůňky se zasmrádlou vodou, to byla opravdu paráda
paničky naší zálibu nechápou a tuhne jim úsměv, tyto smrduté tůně jsout totiž ony Bubovické vodopády, které po suchém létě vyschly a zbylo už jen to bahno
já a Lilly jsme stále nadšené, paničky už méně, slyšíme, jak si špitají, zda nás vůbec vezmou do vlaku
zbytek cesty probíhal stylem „Běžte od nás dál, čuňata. Neskákejte na ty lidi. Opovažte se o někoho otřít. apod.“
naštěstí svítilo sluníčko, takže z nás bláto postupně opadalo a ke Svatému Janu jsme již dorazily, jako krásné zlaté sheltií holky
zbytek cesty již proběhl bez zádrhelů a v Praze byl zakončen velkou zmrzlinou

Někdy se to prostě povede aneb den blbec, chááá chááá